V horách Rhodop jsou místa, kde se země nadechuje jinak než ve světě dole. Z mlh, jež se zvedají jako starobylé modlitby, vystupují stíny, které nejsou ani úplně lidské, ani zcela beztvaré. Říká se, že v těchto velebných prázdnotách přežívá paměť světa — paměť, která předchází lidským válkám i lidské slepotě. Kdo ji zaslechne, pozná, že nic z toho, co nazýváme dějinami, není skutečně trvalé.

Válka je zde jen vzdálená jizva na povrchu času. Zbraně i hněv se rozpadnou dřív, než dopadne poslední echo jejich zvuku. Jediné, co v horách přetrvá, je tiše kladená otázka: proč člověk bojuje, když každá bitva končí návratem k vlastní prázdnotě? Rhodopy na ni neodpovídají slovy. Nabízejí jen ticho — hluboké, záhadné, prostoupené světlem, které není vidět očima.

Kdo přichází do těchto končin, nese v sobě ztrátu. Někdy ztrátu jména, jindy víry, jindy toho, čím si byl jist. Hory však učí, že ztráta není propast, ale brána. Vede do prostoru, kam člověk nevstoupí sám; doprovází jej vlastní stín, vlastní bolest i vlastní anděl, kterého dlouho nepoznal. V tichu Rhodop se tyto tři tváře sjednocují a mění člověka zevnitř, ještě dřív, než si to uvědomí.

Mlha zde nemá jen podobu vody. Někdy se zdá, že je součástí bytí samotného: zahaluje rány, až vypadají jako posvátné jizvy; nese světlo, které nesvítí, a přesto otevírá cestu. Kdo se odváží vejít do její hloubky, setká se se vším, před čím utekl. Ale také s tím, co jej může pozvednout. Neboť duchovní život začíná okamžikem, kdy člověk poprvé uslyší své ticho a nelekne se ho.

Rhodopy nezaslibují útěchu. Zaslibují proměnu. Učí člověka vidět skrze vlastní zranění až k prameni, který je starší než smutek. Učí jej, že pokoj přichází tehdy, když se přestane bránit tomu, co je větší než on sám.

A tak v těchto horách, kde kámen pamatuje jinak než člověk, vzniká nový začátek — neviditelný, neslyšitelný, ale pravdivý. Začátek člověka, který se odvážil vejít do ticha a objevil, že v něm přebývá světlo.